Na Zelené pleso a zase zpět – den druhý
Budík nám zazvonil 30 minut před východem slunce, tak jak jsme se den před tím domluvili. Z postele jsme odhrnuli zatmívací roletku na střešním okně a zjistili, že je pod mrakem a tak jsme budík zase zatípli a šli se pořádně dospat. Z postele jsme se vyhrabali až někdy kolem deváté a rozhodli jsme se, že posnídáme venku, kde byl svěží vzduch a klid. Stáli jsme hned vedle přístřešku, tak jsme nemuseli ani rozkládat náš nábytek. Prošli jsme se i k přehradě a zkoušeli nafotit první „typické“ instagramové #vanlife fotky.
Ke startu výšlapu jsme dorazili až po poledni. Poctivě jsme se nabalili a vyrazili motivováni obědem na chatě u Zeleného plesa. S pejsky je to v Tatrách podobně jako v Krkonoších. S tou výjimkou, že s sebou musíte mít náhubek. Decci proto byla celou dobu na voďáku a náhubek jsme měli v kapse, protože máme jen „tramvajový“, který rozhodně není na delší chození než 5 metrů. Je tam všude dost divoké zvěře, včetně lišek a zajíců a pejsek se snadno zaběhne.
Po kliknutí na „zobrazit na Mapy.cz“ uvidíte profil i čas treku
Cesta je z počátku dost mírná a na můj vkus i docela nezajímavá. Až po několika desítkách minut se otevře výhled na Tatry a hned se vám jde lépe. Na Zelené pleso jsme se dostali rychleji, než tvrdí všudypřítomné tabulky a cestou jsme obdivovali, kolik lidí se vydalo na výšlap v riflích, bílých botách a s kabelkou.
Pár fotek u plesa a hned do chaty na čaj a oběd. Obědové meny už bylo značně vyrabované, ale i tak jsme nakonec udělali dobrou volbu. Já si vybral houbové rizoto a Maruška šla do borůvkového knedlíku. Obě porce byly naprosto masivní. Borůvkový knedlík však zastínil všechny borůvkové knedlíky, které jsem do té doby spatřil. Na talíři byl jeden a i tak ten talíř nebyl skoro vidět. Ostatně nebyl vidět ani knedlík, který se schovával pod vrstvou Granka. Stačily tři kousnutí a přišla okamžitá cukrovka.
Původní plán byl, že ze Zeleného plesa půjdeme na Bílé pleso a zase zpět. Tak jak jsme viděli na profilu Kam v Tatrách. Knedlík a Granko nám ale daly tolik energie, že jsme se rozhodli vyšlápnout do sedla a dojít až ke Skalnatému plesu. Plán to byl dost ambiciózní i s přihlídnutím k počasí. Začaly se hnát mraky a podle předpovědi mělo pršet.
Hecli jsme to a vyrazili nahoru. Mraky pod námi se hnali rychleji než děti k wifině a my tak neviděli vůbec nic. I tak byla ale cesta zajímavější než před tím, a tak jsme se dost bavili. Z čista jasna se z mlhy vynořily řetězy. Terén ale nebyl zase tak hrozný, tak jsme to zkusili. Decci jsem měl připoutanou na postroji k mému postroji. Nutno podotknout, že Decci je takový mini kamzík sama o sobě. Kameny už byly mokré a tak to trochu klouzalo. Postupovali jsme tak, že jsem se trochu přitáhnul, zapřel si nohu, Decci na ni poskočila, posunul jsem druhou nohu o něco výš a ona zase přeskočila na ni.
Když jsme se konečně vyškrábali do sedla, romantiku nám zkazil pár, který se tu ukrýval v mlze a tak jsme přišli o možnost si ten pocit vítězství vychutnat o samotě. Možná to bylo dobře, protože jsme rovnou pokračovali dál a i tak jsme došli až po tmě. Jen co jsme se přehoupli přes sedlo, začalo pršet. Pršelo až skoro na Skalnaté pleso.
Když jsme k němu došli, tak jsme byli poměrně zklamaní. Pleso bylo docela malé a celkově to místo bylo dost nehostinné. Bohužel jsme nestihli lanovku dolů a tak jsme museli sejít po svých. Cesta to byla ale pěkná. Sice se šlo po sjezdovce, ale konečně jsme něco viděli a nešli jsme jen po skalách. Po chvilce začalo znovu pršet. To nám náladu už zkazit nemohlo a tak jsme s úsměvem na rtech vyrazili dál.
Museli jsme dojít na kraj Tatranské Lomnice k Grand Hotelu Praha, odkud jsme již po tmě šli lesní cestou. Samozřejmě jsme nechali čelovky v Emilovi a tak jsme si občas svítili telefonem, občas šli po tmě. Až kousek od auta, ještě na té tajemné lesní cestě, jsme potkali dvě slečny, které se hnaly cestou a byly dost vyděšené. Vypadalo to, že se bojí medvědů. Na ty jsme úplně zapomněli.
Zbývalo už jen přejet do Starého Smokovce, což byl náš další výchozí bod pro zítřejší tůru.
